Od r. 1923 do r. 1950 trvala republikánská forma vlády. Turecko bylo 23. října 1923 prohlášeno republikou a prezidenta byl zvolen Mustafa Kemal Atatürk. Byla vytvořena nová ústava, která nahradila tu osmanskou z r. 1876. Po zrušení chalífátu se začaly vyostřovat rozpory mezi novou vládou a Kurdy a to i přes to, že se původně většina kurdských kmenů přidala na stranu nacionalistů. Vláda dokonce zakázala používání a vyučování kurdštiny. Největší nespokojenost vyvolalo násilné přesídlování některých vysokých zástupců Kurdů a kurdských vlastníků pozemků na západ Turecka. Při povstání kurdské menšiny, bylo přes 20000 vůdců popraveno. Byly povoleny násilné státní zásahy i proti dalším odpůrcům kemalismu.

Mustafa Kemal Atatürk

Zdroj: https://ia.wikipedia.org/wiki/Mustafa_Kemal_Atat%C3%BCrk

 

Následující období probíhalo v duchu kemalistických reforem. Patřily mezi ně např. snaha o vytlačení islámu z veřejného do soukromého života, významné zlepšení postavení žen ve společnosti (zrušil mnohoženství, ženy mohly normálně pracovat, volit, chodit na veřejné pláže, studovat, apod.), zavedl gregoriánský kalendář, povinnou školní docházku, provedl rodinné reformy, zavedl povinnost používání příjmení apod. Jeho reformy byly vytvářeny, aby se společnost co nejvíce přiblížila evropskému standardu. Jedním z jeho rozhodnutí byla i změna hlavního města z Istambulu na Ankaru. Po r. 1925 se v Turecku prosadil režim prezidentské diktatury a tím pádem také systém nesvobodných voleb (výsledek byl předem dán). Od r. 1931 existovala oficiálně pouze jedna politická strana a to Republikánská strana lidová. Kemal Atatürk zavedl šest zásad kemalismu: republikanismus, nacionalismus, populismus, etatismus (rozhodující role státu v hospodářství), laicismus (důraz na světský charakter státu) a revolucionářství (reformismus). V poslední fázi života se věnoval hlavně reformě písma a jazyka. Zemřel v r. 1938.

 

Za 2. svět. války se Turecko snažilo zachovat neutralitu, i když občas spolupracovalo jak se spojenci, tak i s Německem (např. dodávky chromu). Během války Turecko trpělo velkou inflací. Po válce došlo ke značné demokratizaci prostředí, takže v r. 1950 byly uskutečněny první demokratické volby, kde zvítězila demokratická strana. Ta se snažila hlavně o modernizaci zemědělství, které se stalo prioritou číslo jedna. Státní půda byla rozdělena mezi bezzemky. Rozvíjela se infrastruktura a elektrifikace. Díky Marshallovu plánu se turecké produkty a výrobky dostaly i na západ. Turecko během studené války orientovalo svou zahraniční politiku na západ. Stalo se členem OSN a vstoupilo do NATO. Dokonce se vojensky zapojili i do korejské války. [36]

Během období druhé republiky, které začalo převratem v r. 1960 a rozpuštěním demokratické strany, se pokračovalo v duchu Kemalovských reforem z období Atatürkovy vlády. Byla vytvořena nová ústava, která zaručovala svobodu tisku soudnictví a vysokého školství. Byl vytvořen nezávislý ústavní soud a realizován přechod od většinového k proporcionálnímu zastoupení politických stran.

 

Během 60. a 70. let probíhala v Turecku industrializace. Dovoz byl omezován vysokými dovozními cly a umělým nadhodnocením turecké liry. Díky tomu měly turecké podniky šanci vykazovat zisky i na mezinárodních trzích. Hospodářský růst byl v průměru 6,9 % ročně a reálné příjmy během 20 let vzrostly asi o 5 %. Rozvíjel se automobilový průmysl a vyráběly se zde automobily značky jako Renault, Ford či Fiat. Po příchodu japonského kapitálu začala výroba i značek jako Toyota, Honda, Daewoo či Hyundai. Dále docházelo k prohlubování obchodních styků se západem a v šedesátých letech byla dokonce podepsána smlouva, která umožňovala tisícům Turků pracovat v německém průmyslu. Negativním dopadem této smlouvy byl odliv kvalifikované pracovní síly, která se postupně z Německa přelévala i do ostatních zemí Evropy. Nejdůležitějším obchodním partnerem se postupně místo USA stává EHS. Nutno zmínit i vznik Společnosti sociálního zabezpečení, která zajišťovala sociální, zdravotní, úrazové a životní pojištění. Krom toho došlo i ke snížení počtu pracovních hodin týdne na 48 a k omezení dětské práce.

 

Obr. 2: Turecko – kyperský konflikt:

Zdroj: Ohniska světových problémů

 

Velkým problémem druhé poloviny 20. století, který zasahuje i do dnešních mezinárodních vztahů byl Kyperský konflikt. V 50. letech 20. stol. na Kypru krvavě vyvrcholila nespokojenost související s britskou nadvládou. Povstání trvala až do r. 1959, kdy byla vyhlášena nezávislost Kypru. Dohodu o nezávislosti podepsalo Řecko, Velká Británie i Turecko.[37] Po r. 1960 se začaly zhoršovat problémy mezi řeckými a tureckými obyvateli ostrova. Na severu ostrova, v turecké části si obyvatelé vytvořili vlastní správní orgány, což vedlo k mnoha ozbrojeným konfliktům. V r. 1974 kyperská národní garda spolu s řeckými ozbrojenými silami zaútočila na prezidentský palác v Nikósii (na obr. č. 1), svrhla tehdejší vládu a vyhlásila sjednocení s Řeckem. Poté co se Velká Británie, jako jedna ze stran smlouvy z r. 1960, odmítla vměšovat do problému, se turecká vláda rozhodla ještě téhož roku vyslat na Kypr čtyřicetitisícovou armádu. Turci v krátké době ovládli asi 40 % ostrova. Do konfliktu zasáhlo i OSN v podobě vyslaných vojáků do okupačních pásem, ale neúspěšně. Kypr se rozdělil tzv. Attilovou linií na dvě části, jak můžeme vidět na obrázku nahoře. Na severu ostrova Turci vyhlásili v r. 1983 Severokyperskou tureckou republiku, kterou ale dodnes uznává pouze Turecko.[38] Nejblíže k vyřešení problému byl Kypr v r. 2004, kdy vstoupil do EU a zároveň vyhlásil referendum o vzniku konfederativního státu. V turecké části ostrova se přes 60 % voličů vyslovilo souhlasně, avšak v jižní řecké části Kypru se 74 % voličů vyjádřilo nesouhlasně.[39]

 

Ve druhé polovině 20. století se Turecko vyvíjelo rádoby směrem, který určovala zavedená parlamentní demokracie. Tento vývoj byl doprovázen řadou vládních převratů, konkrétně v letech 1960, 1971, 1980 a 1997. Počátek 21. století byl ve znamení silného růstu turecké ekonomiky, ale také odkrývání vnitřních problémů a korupce.[40]

 

[36] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727- 7323-2.

[37] BBC NEWS Europe. Cyprus profile [online]. March 11, 2014. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z : http://www.bbc.com/news/world-europe-17217956.

[38] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727- 7323-2.

[39] BBC NEWS Europe. Cyprus profile [online]. March 11, 2014. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z : http://www.bbc.com/news/world-europe-17217956.

[40] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727- 7323-2