Slovo Turek se překládá jako „silný“ či „mocný“. Předpokládá se, že první turečtí kočovníci patřili už ve 3. století n. l. do kmenového svazu asijských Hunů a zabývali se převážně chovem koní. Nicméně první zaznamenaná zmínka o nich pochází až z 6. století n. l. a nalezli bychom ji v čínských pramenech. Původně žili Turci většinou v kočovných kmenových uskupeních a až časem se stali tvůrci velkých impérií.
První významnější etapou vývoje je období Seldžucké říše, která vznikla v polovině 11. století a trvala až do konce 13. století. Seldžučtí Turci vznikly jako jedna větev kmenového svazu Oghuzů žijících ve Střední Asii. Jednalo se o ortodoxní vyznavače islámu, tzv. sunnity. Díky vojenským úspěchům dobili většinu Malé Asie a rozšířili svou říši až k Egejskému moři, kde si podmanili část tamějších Arménů a Řeků. Konec říše nastává v polovině 13. století a byl způsoben vpády Mongolů. Nejznámějším mongolským vůdcem, který měl značný podíl na pádu této říše, byl Čingischán.
Nejmocnější a nejvýznamnější bylo Turecko v období Osmanské říše. Tato říše vznikala nejprve nenápadně jako malý stát Bithýnii a byla pojmenována podle svého zakladatele Osmana. Osman začal zvětšovat své území obsazováním okolních muslimských a řeckých pevností. Začal razit vlastních mince a zrušil volbu náčelníka kmene, čímž si zajistil dědičnost svého titulu pro své potomky.[1]
Osmanská říše v jednotlivých etapách vývoje
http://www.quickiwiki.com/cs/
V 15. století Osmané zaznamenaly značné vojenské úspěchy i neúspěchy. Za zmínku stojí panovník Mehmed II. Dobyvatel, který dobyl Konstantinopol. Po jeho neúspěšném obléhání Bělehradu, kde byl poražen, se mu v r. 1467 podařilo vojensky podrobit celé Řecko. Byl úspěšným a vzdělaným vládcem, který se proslavil i jako významný zákonodárce. Jeho smrtí v r. 1481 vypukla v říši občanská válka o to, který jeho syn bude vládnout po něm. Vítězně vyšel z bojů Beyazit.
Beyazit II. byl mírumilovný panovník, který se zasloužil o rozvoj diplomatických vztahů se svými sousedy a to hlavně pomocí sňatkové politiky. Byl také prvním panovníkem, který navázal diplomatické vztahy s Ruskem. Jeho vládu ukončil jeho nejmladší syn Selim, který ho donutil odstoupit a později ho dal otrávit jako další mužské členy rodiny. Zájem říše se za jeho vlády odklonil od evropských států a zaměřil se na Afriku a Asii. Byl velkým potlačovatelem šíitského islámu a je znám tím, že nechal všechny šíity ve věku od sedmi do sedmdesáti let nelítostně vyvraždit. Selim I. Hrozný, jak se mu začalo říkat, rozšířil Osmanskou říši o Sýrii a Egypt a přivlastnil si titul posledního abbásovského chalífy, čímž došlo ke vzniku osmanského chalífátu.
Nejslavnější a zároveň nejznámější etapou turecké historie je období vlády Suleymana I., který se stal vládcem osmanské říše v r. 1520. Jeho vláda byla obdobím rozkvětu říše a to i díky množství zaváděných zákonů a dohledu nad jejich dodržováním. Suleyman je znám samozřejmě i jako úspěšný vojevůdce, který své vojenské plány a cíle opět zaměřil na Evropu. Známou vítěznou bitvou, kterou svedl na evropské půdě je bita u Moháče (v Uhrách), kde porazil uherského a českého krále Ludvíka II. Jagelonského, který se při útěku utopil. Suleyman následně neúspěšně obléhal Vídeň. Návrat Osmanů do Uher vedl k jejich rozpadu na tři části a Budín se tak stal sídlem nejsevernější osmanské provincie.
Suleyman I. Nádherný
Zdroj:https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Turecka
Po smrti Suleymana I. začalo období postupného úpadku říše. Posledním větším válečným úspěchem Osmanů bylo dobytí Kypru v letech 1570-71. Od 2. pol. 16. století upadal osmanský feudalismus do stále větší krize. K tomu přispěl přesun obchodních cest do Atlantiku a zámořské objevy, které vedly k poklesu důležitosti středomořského obchodu. Dalšími velmi negativními jevy byly velká inflace a zaostávání za západoevropským manufakturním kapitalismem. Turci sice získaly v bojích v r. 1669 Krétu, avšak v 1686 během protiosmanské ofenzívy přišli o Budín a následně o celé Uhry. Tyto vojenské neúspěchy vedly k nespokojenosti, a ta v osmnáctém století vyvrcholila palácovým převratem. Následovaly četné vojenské porážky a ztráty území jako např. Tenešváru a Bělehradu (ten byl ztracen na 20 let). [2]
Začal se formovat i konflikt mezi osmanskou říší a carským Ruskem, který vyvrcholil válečným střetem v 70. letech 18. stol. za panování carevny Kateřiny II. Osmané prohráli a byli nuceni v mírové smlouvě uznat samostatnost některých chanátů (např. Krymského), což umožnilo Rusům, aby je později anektovali. Rusové se veřejně prohlašovali za ochránce křesťanů v osmanské říši, nicméně ztráta Krymu znamenala pro Osmanskou říši skutečný zvrat, jelikož nešlo o uvolnění křesťanského území, ale o území s turkickou většinou obyvatelstva.
Devatenácté stolení bylo prodchnuto velkým reformním úsilím. Celková politická reformace říše proběhla celkem ve čtyřech etapách. Reformace začala zaváděním vojenských a administrativních reforem a skončila odstraněním sultánského absolutismu a přechodem k tureckému nacionalismu. Reformy nevedly k rozdělení podílu na politické a hospodářské moci ve prospěch buržoazie ale spíš k upevnění a ochraně mocenských zájmů dvorské elity a dalších špiček. Zásadním nedostatkem při úsilí o modernizaci byly chybějící hospodářské reformy. Sultán Selim III. na počátku 19. stol. zavedl tzv. nový pořádek, který spočíval především v modernizaci armády a v navázání diplomatických styků s evropskými státy. Tyto reformy skončily neúspěchem kvůli silnému odporu ze strany duchovních, janičářů a místních feudálů a nakonec vedly k popravě sultána. Důležitým krokem jeho nástupce Mahmuda II. bylo odstranění janičářů (profesionální jednotka v armádě, rekrutovaná z nemuslimského obyvatelstva, požívající značná privilegia) v r. 1826, což umožnilo prosazování dalších reforem jeho nástupcům.
V letech 1853-1856 došlo ke Krymské válce, ve které proti sobě nejprve stáli Rusko a osmanská říše. Po porážce osmanské flotily v r. 53 dostal konflikt podobu protiruské koalice, které se účastnily Francie i Británie a později i Sardinie. Hlavní válečné operace se přemístili na Krym a začalo obléhání Sevastopolu, které trvalo skoro rok a skončilo kapitulací Ruska. Osmanská říše dostala garance pro zachování své celistvosti a Černé moře bylo prohlášeno za neutrální území. Po válce začalo druhé období reforem, pro které je typický důraz na reformu správy provincií a jejich administrativu. V tomto období do říše plyne velké množství zahraničního kapitálu, proto byly tyto reformy nezbytné. Je zaveden nový občanský a trestní zákoník a vzniká osmanská banka. Už v osmanské říši měli problém velkého a chronického deficitu státního rozpočtu, který kryli hlavně zahraničními půjčkami. V tomto období rychle pokračuje rozvoj dopravní a komunikační sítě což do značné míry přispívalo k zatěžování státního rozpočtu. [3]
V roce 1875 došlo k velké krizi Osmanské říše, která odstartovala ničivým hladomorem v Anatólii. Říše ztratila schopnost splácet úroky z půjček a v r. 75 vyhlásila státní bankrot. Snažila se to vyřešit zvýšením daní na Balkáně, který hladomorem zasažen nebyl, avšak to vedlo ke vzpouře. Nestability využilo Rusko, které spolu s Rakousko-Uherskem vyhlásilo říši válku, a v r. 1878 udělili Osmanské říši rozhodující porážku. V létě toho roku se v Berlíně sešel kongres evropských mocností, který měl projednat tvrdé sankce dopadající na Osmanskou říši a uznal Rusku jen malé územní zisky. Osmané ovšem ztratili cca 2/5 svých území a 1/5 obyvatelstva. Srbsko, Rumunsko a Černá Hora získaly nezávislost. Británie získala Kypr a zároveň upustila od snahy uchovat integritu Osmanské říše. Novou oporou Turků se stalo Německo.
Koncem 19. století došlo k povstání na Krétě, které bylo sice potlačeno, ale na nátlak velmocí Osmani umožnili, aby se Kréta stala autonomní provincií pod správou řeckého prince. To způsobilo, že muslimské obyvatelstvo se dostalo pod nadvládu nemuslimů a velké množství z nich se rozhodlo pro přesun do jiné části muslimského impéria. Tak vysoký příliv uprchlíků vedl k vyřešení arménské otázky. Arméni se na celkové populaci říše podíleli 17,5 %, takže jim byl uznán statut samosprávného národa pod osmanskou suverenitou. Arméni museli v regionech ovládaných Kurdy platit speciální poplatky za tzv. ochranu, což vedlo k vytvoření nacionalistických hnutí, které volily k dosažení nezávislosti prostředky politického terorismu. Vypuklo povstání Arménů, které bylo velice krvavě potlačeno.
Nevůle vůči Arméncům, která se stupňovala spolu s přibývajícím počtem Turků migrujících z Balkánu. Svého vrcholu dosáhla v letech 1915-1918. Zda se jednalo o genocidu, je ve světě stále sporné téma. Docházelo k deportacím Arménů do koncentračních táborů v Aleppu a Mezopotámii. Většina z nich zemřela při strašných podmínkách převozu, či ihned po něm při popravách. Vyhnout se genocidě se povedlo jen malému počtu Arménů, kteří našli útočiště v Egyptě, Sýrii či na Kypru. Předpokládá se, že během těchto událostí přišlo z 2 mil. Arménců 1,5 mil. o život. Odhady se liší podle interpretací jednotlivých stran.[4]
Během první světové války se Osmanská říše postavila na stanu centrálních mocností, i když původně usilovala spíš o připojení k západním mocnostem. Významnou roli pro toto rozhodnutí určitě hrál fakt, že Německo bylo jedinou zemí, která byla ochotna s nimi podepsat rovnoprávnou obrannou smlouvu. V průběhu války podepsaly Spojenci (státy Dohody) s Osmanskou říší Sèvreskou dohodu, kde se říše musela vzdát asi 80% své rozlohy (netureckých území). Došlo k rozdělení osmanského impéria na okupační zóny. Po podepsání příměří s Brity 30. září 1918 bylo Turkům jasné, že Osmanská říše už nebude mít dlouhého trvání. I přesto ale Turci úplně neprohráli, protože pod vedením Mustafy Kemala Paši dosáhli podepsáním Lausannské smlouvy v r. 1923 (nahrazovala Sèvreskou dohodu) definování tureckých hranic v rozsahu jak je známe dnes.
Jednou z nejdůležitějších postav moderní turecké historie byl Mustafa Kemal Atatürk. Byl vůdčí osobností v boji za nezávislost Turecka. Měl vojenské vzdělání, které bylo vystavěno na principu francouzských osvíceneckých tradic. Byl inspektorem 9. armády, ale z této pozice byl sultánem degradován. Následně stanul v čele společnosti na ochranu národních práv v opozici proti sultánovi ovládaném západními mocnostmi. Požadoval po něm národní suverenitu pro osmanské muslimy. Největšími odpůrci Kemalových snah byla Francie, Británie a posléze se přidalo i Řecko. Výrazná pomoc se dostala Turkům ze strany Sovětského svazu a to ve formě politické, finanční i vojenské podpory. I přes sílu protivníka skončila válka za nezávislost Turecka vítězstvím tureckých nacionalistů v r. 1922.[5] Turecko bylo 23. října 1923 prohlášeno republikou a prezidenta byl zvolen Mustafa Kemal Atatürk.
Mustafa Kemal Atatürk
Zdroj:http://ironmarch.org/index.php?/topic/2097-mustafa-kemal/
[1] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727-7323-2.
[2] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727-7323-2.
[3] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727-7323-2.
[4] THE NEW YORK TIMES. John Kifner: Armenian Genocide of 1915: An Overview. [online]. ©2007. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z : http://www.nytimes.com/ref/timestopics/topics_armeniangenocide.html.
[5] PIRICKÝ, Gabriel. Turecko: Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 198 s. Stručná historie států, sv. 38. ISBN 80-727-7323-2.